 | | František Piliar v baseballové čepici na fotce z léta 2018, kdy s OSMČ pořádal na Kraví hoře den otevřených dveří ve opuštěném vojenském areálu. Původně jsem nefotil jeho, na fotce byl jen v pozadí a rozmazaný - netušil jsem, že to bude můj poslední snímek s ním. Fotku jsem v roce 2023 zaostřil za pomoci umělé inteligence - jednoho z témat, na které bych tak rád v paralelním Vesmíru s Františkem zavedl řeč… |
Dnes už lze jen s obtížemi vylíčit atmosféru, která panovala v roce 2020 a počátkem roku následujícího, když Česko zasáhla pandemie covidu. Nejprve společnost zachvátil iracionální strach, následovaný jen o trošku méně iracionálními opatřeními. Tak, jak všichni dlouho nedělali nic, stejně náhle se začali představitelé státu a vlastně i skoro všchni ostatní lidé předhánět v opatřeních, často nesmyslných a konaných za každou cenu. Do nezcela jednoznačně vyznívající diskuze odborníků začaly již krátce po začátku a posléze stále silněji zaznívat také hlasy naprosto nesmyslné, a to ze všech pater společnosti. Mezi jinými také názor, že žádný covid neexistuje a celá pandemie je nesmyl a výmysl. Jak snadné bylo, vysmívat se bláhovosti takových nápadů - do chvíle, než začali umírat první lidé… Dokud šlo o statistické údaje, pořád bylo ještě možné všechno zlehčovat nebo před skutečností přivírat oči, jenže když dopadl covid na první mé přátele a posléze i na mě, převládl ve mně hněv nad tím, jak sprostá a bezohledná tvrzení o neexistenci covidu jsou. Ohromnou ironií osudu se pak stalo, že nejvyšší cenu zaplatil z mých blízkých člověk, který patřil mezi ty nejrozumnější a nejracionálnější lidi, jaké jsem v životě vůbec poznal.
První kolega…
Někdy na přelomu let 2007 a 2008 jsem nastoupil souběžně se studiem chemie a matematiky na Masarykově univerzitě do svého prvního zaměstnání. Protože jsem patřil mezi nejlepší studenty, kteří psali bakalářskou práci u profesora Jiřího Hřebíčka, dostal jsem od něj nabídku začít na půl úvazku pracovat v jeho firmě ECO-management, konkértně na výzkumném projektu MŽP Integrovaný systém nakládání s odpady. Původně jsem hodlal práci odmítnout, protože jsem si chtěl ještě užívat studentského života, nicméně po příslibu, že budu mít volného času dostatek, jsem se s panem profesorem dohodl a nastoupil na místo, které tou dobou opouštěl můj předchůdce Michal Hejč. Ten mě také měl behem asi dvou týdnů zaškolit do základů mé nové pozice v kanceláři na Přírodovědecké fakultě, kde tehdy firma sídlila. První týden uběhl hladce a ke konci svého „zaučování“ jsem se odhodlal zeptat, proč vlastně Michal z firmy odchází. Nejsem si jist, zda to byla celá pravda, ale tvrdil, že proto, že „František příliš často a nahlas telefonuje“. František? Nechápal jsem, o kom mluví, protože kromě Michala jsem za celý týden v kanceláři nikoho neviděl. „On má teď dovolenou, ale brzo se potkáte“, řekl mně tehdy Michal a na pár let zmizel.
Tenkrát jsem o Frantovi Piliarovi slyšel poprvé a následující dny jsem se bál setkání s tím telefonickým monstrem. Pamatuji si jako dnes, když jsem v pondělí přišel do kanceláře a uviděl ho sedět v dosud prázdné židli u okna. Skutečně zrovna telefonoval, ale v příštích dnech jsem rychle pochopil, že to není absolutně nic, co by mohlo narušit naše dobré vztahy. A ty se začaly docela slibně rozvíjet. Sdíleli jsme kancelář jen spolu - a já, jakožto nováček, jsem neustále potřeboval jeho dobré - a nutno říct, že i velmi ochotné - rady. Stal se mým mentorem a prvním skutečným pracovním kolegou a během zhruba roku mě dokázal zasvětit do celého fungování nejen firmy, ale taky světa podnikání v našem oboru a částečně i světa akademického, protože jsme sídlili na fakultě a k univerzitě jsme měli vždy blíže než blízko.
Snad nevyzradím moc, když napíšu, že to byl František Piliar, který mně zasvětil do prastaré hry, ve které každý nový (avšak stejně jako starý) zaměstnanec firmy na sebe musí prásknout pár zářezů z intimního života. Dozvěděli jsme se tehdy netušené pikantnosti i od ostatních kolegů a dost jsme se v kanceláři nasmáli. A brzo jsme se stali přáteli. Byl jsem sice o víc než desetiletí mladší než Franta, ale rozuměli jsme si výborně a myslím, že jsem byl pyšný na to, když jsem se mohl nazývat jeho přítelem. Jinou hezkou vzpomínku mám na náš hovor o brněnském Velkém Špalíčku. Na místě jedněch z nejhodnotnějších historických domů ve městě nechala na přelomu století radnice postavit obludné nákupní centrum, které poškodilo nebo zcela vymazalo ze světa řadu historických památek nad zemí i několik pater pod ní a já se zařekl, že do toho prostoru už nikdy nevstoupím. František tehdy po mně chtěl, abych tam něco vyřídil a já jsem, sice se zdráháním, ale nakonec přejci jen odmítl a vysvětlil mu, proč do „Špalku“ nikdy nevkročím. Čekal jsem od něj hněv nebo odsouzení, ale chvíli se na mě díval, přemýšlel a poté řekl: „Jirko, ty se mně začínáš líbit“.
 | | Poslední zprávu od Františka jsem dostal před Vánocemi. Byl jsem z ní v šoku. |
…a jedinečný kamarád
Strávili jsme spolu v kanceláři přes tři roky a byla to krásná doba. Františkovi se narodily dvě dcery, já jsem si tehdy našel svou první velkou lásku a práce nás bavila a dařila se nám. Pochopil jsem, že František výrazně vybočuje ze standardu běžného pro strojní inženýry, kterým také byl. Kromě dobré orientace v technických oborech, ve které se na něj dalo spolehnout, měl výbornou znalost legislativy a výjímečný dar pro jednání s lidmi. Kromě toho jsem k němu vzhlížel co do znalosti kultury a náboženství a o politice jsme dokázali mluvit celé hodiny. Čeho jsem si na něm ale vždycky vážil nejvíc, byly jeho hodnotové postoje. Přesto, že se pohyboval ve světě, kde k nepravostem všecho druhu nebylo občas daleko, dokázal všechny problémy a úskalí řešit tak, aby mohl zůstat sám na sebe hrdý - vždy čestně a ohleduplně. Byl jsem moc rád, že jsem měl právě jeho za kolegu, protože jeho nadhled pomohl nejednou i mně překonat zdánlivě neřešitelné či špatně řešitelné situace. Kromě toho mně dal nespočet tipů na zajímavé čtení a filmy, od každodenního zpravodajství přes knihy, které jsem si zamiloval, průřez slovenskou kinematografií až po tip na film Alois Nebel, o kterém věděl už několik let před jeho uvedením v kinech.
A protože se František při své práci pro obce prakticky denně setkával s politiky, měl především pro ně přísný metr a nebál se kdykoliv ozvat, pokud někdo překračoval hranice dobrých mravů, o zákonech nemluvě. Jeho nadšení pro spravedlnost a boj proti politické zvůli ho přivedl i do občanského sdružení Masarykova čtvrť, kde se inicativně zasazoval o to, aby opuštěný vojenský areál na Kraví hoře sloužil místním obyvatelům a ne politikům z ODS, kteří nahrávali developerům a pak záhadně ztráceli paměť. To nás spojovalo i v dalších letech, kdy z firmy odešel. Rád jsem nejednou přijal pozvání, zúčastnit se některé z akcí, které OSMČ na Kraví hoře pořádalo.
V dubnu roku 2010 se František osamostatnil a založil si vlastní firmu. Tehdy by se byly naše cesty mohly navždy rozejít, ale oba jsme chtěli zůstat ve spojení. Nejen proto, že patřil mezi první a dlouhodobé čtenáře tohoto webu, ale pokračovali jsme i ve spolupráci na statistickém hodnocení odpadového hospodářství a taky v některých volnočasových aktivitách. Potkávali jsme se tehdy už jen párkrát do roka, ale bez přehánění přiznávám, že jsem se na ta setkání u piva (a nezbytné kofoly) vždycky těšil už několik dní předem. Byla radost, povídat si s člověkem tak intelektuálně založeným i o náročnějších tématech. A domů jsem odcházel vždy pozdě a s dojmem, že svět je přece jen dobré místo k životu. František okolo sebe šířil pocit, že věci mají smysl a že pravda snad přeci jen zvítězí častěji než lež. Byl pořád ještě příliš mladý, na to, abych napsal, že byl moudrý, ale nějak podobně bych to říct mohl a nestydím se za to, že jsem jej kvůli tomu obdivoval. „Na každé prase se někde vaří voda,“ říkával občas o korupčních kauzách (nejen) brněnských politiků, když jsme se někdy cítili bezmocní, a já dodnes věřím, že měl tehdy pravdu.
Naposledy jsme se potkali na podzim roku 2019, když covid ještě nebyl velké téma. Napůl s ulehčením, napůl smutně mně tehdy sděloval, že zná konečně příčinu svých potíží s neutuchající bolestí zad. Netušili jsme tehdy, že tahle neškodná nemoc se mu stane vzhledem k omezení imunity zanedlouho osudnou. Když jsem jej před Vánocemi zval na pravidelné setkání nad sklenkou jihomoravského vína, už ležel a měl problémy s dechem. Přesto mně napsal zprávu, kterou mám dodnes uloženou v telefonu i paměti. Končila slovy, že „naděje umírá poslední“. Přes Vánoce jsme mu všichni drželi palce, protože o moc víc jsme dělat nemohli. Práci za nás odváděli lékaři v nemocnici u Sv. Anny a věřím, že dělali co mohli, dokonce na umělém plicním oběhu drželi Františka ještě dlouho po tom, co byl jeho boj už nejspíš prohraný. Osud není spravedlivý, je to blbec.
 | | Parte Františka Piliara. |
Na Františkův pohřeb přislo ohromné množství lidí. Opravdu byl oblíbený nejen mezi kolegy, ale i v baseballovém prostředí, kde kdysi hrál za Techniku, v rodině i mezi dlouhou řadou přátel. Teprve z výjímečně osobního a krásného proslovu jeho ženy Andrei jsem se dozvěděl další zajímavosti o krásném člověku, kterým František byl. Snad jsem pak alespoň malinko přispěl při vyřizování odkazů jeho nedokončené práce - bylo mně tehdy do pláče, když jsme s Andreou seděli nad jeho počítačem, ve kterém měl tolik nedokončených projektů. A dlouho jsem pak musel přemýšlet o pomíjivosti života. A přemýšlím o ní dodnes - i v tomto ohledu mě František smutně inspiroval.
Často se přistihnu, že dumám nad tím, co by Franta řekl na současné dění v Brně i ve světě, pohrávám si s myšlenkou, jak by asi komentoval to či ono, nebo kterými slovy by mně jako obvykle dodal víru, že věci, které se zrovna nedaří, budou zase v pořádku. Chybí mně, ale spoustě lidí chybí ještě mnohem víc. Tak na závěr snad aspoň jedno malé „dík“.
|
